CZ | DE | EN

Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola

Vítejte na stránkách - Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola


Cestou vlakem ...

 

Autor: Petr Marek, student 3.ročníku vyšší školy

 

Nedávno jsem zjistil, že čas od času se na webu naší školy objeví článek o současných i bývalých studentech, o jejich nadání a úspěších, které někdy i přímo nesouvisí se zaměřením studia, ale vypovídají o jejich nadšení pro věc a odhodlání něco dokázat. Sotva jsem pár takových článků stihl přečíst a ještě se ani nestačil začít divit nad opravdovými úspěchy těchto jedinců,  byl jsem požádán něco podobného sepsat i o sobě (to už jsem se divit začal...)

Tak tedy i to, o čem budu vyprávět, příliš nesouvisí s činností, kterou ve škole dělám. Tedy jedině že bych se s nějakou tou dřevostavbou nechal vyfotit.

Už od dětství mne fascinovalo cvakání závěrky tátova analogového foťáku Practica  nebo dědečkových ještě starších Flexaretů. Pohled na vyvolané barevné a už doznívající černobílé fotografie se rovnal vždy neuvěřitelným zážitkům a vůni vzpomínek na místa a časy zaznamenané na fotografii. Postupem času jsem si našetřil na první foťák ještě na kinofilm, následoval digitální kompakt a hlavně kvanta zbytečných fotek. To byla doba, kdy pořízení fotky byl ještě posvátný moment, který pro mne předtím nikdy neexistoval.  Kvalitou a obsahem by se fotky daly přirovnat k hodnotě pod bodem mrazu, ovšem bod zvratu pomalu přicházel a s lepšícími se snímky přicházely i kvalitnější fotoaparáty. Hranice prvních 20 000 prý vždy nejhorších vyfocených fotek byla překonána. Nebyla však naštěstí překonána touha po stálém zdokonalování, hledání lepších kompozic, zdrojů světel nebo vhodných předmětů k focení. Mezitím mi rodiče už přestali být ochotni přispívat desítky tisíc na stále nové, snad lepší vybavení, a tak jsem se také ve fotografování snažil nalézt alespoň skromný přivýdělek. K focení spíše komerčních záležitostí, jako jsou maturitní plesy, svatby nebo nejrůznější akce, se občas dostanu, ale není to pro mne ten nejoblíbenější šálek kávy. Po období, kdy mi pro vyfocení přišlo zajímavé snad všechno kolem sebe, se můj zájem vytříbil především na fotografování dokumentu, reportáží nebo krajinných fotek. To jsou žánry, jejichž krása mě už nikdy neopustí. Fascinuje mě na nich to kouzlo zaznamenaného momentu, klidně horší technická kvalita rovnající se starým nedokonalým analogům, ale o to větší vypovídající nearanžovaná hodnota.

Tím navazuji na můj další neméně velký koníček. Vždy mě fascinovala železnice a veřejná doprava jako celek.  To všechno si představuji jako jeden velký živý organismus. Systém tisíců vlaků, desítek tisíc zaměstnanců a stovek tisíc zákazníků každý den, už skoro dvě století v kuse. Všechno do sebe bezchybně zapadá, spolehlivě funguje a navíc bez přestání fascinuje stále dokola všechny generace malých dětí.

Když jsem vcelku logicky spojil fotografování dokumentu a reportáží se železnicí, vzniklo z toho asi celoživotní dílo. Před několika lety jsem začal fotografovat jeden projekt, soubor s názvem Cestou vlakem.  Zaznamenávám běžné i netradiční momenty a úhly pohledu, které skýtá jen železniční veřejná doprava. Nálady a chování cestujících, vždy úchvatné a často dechberoucí výhledy z oken vlaku, z jiného pohledu docela obyčejné. Při mých cestách vlakem se často naskytne spousta jedinečných pohledů a neopakovatelných situací. Jindy mi stojí za to stát hodiny v krajině u železniční trati a pokoušet se už na několikátý pokus zachytit projíždějící vlak, technický prvek srostlý s krajinou Šumavy.

Za těch několik let ucelené práce následovala společně s mými kolegy z našeho Železničního spolku myšlenka vytvořený soubor vystavit. Slovo dalo slovo a teď jim patří velký dík za pomoc při organizování první výstavy konané na podzim v Městské galerii ve Volarech pod názvem Cestou vlakem. V jednání je aktuálně výstava na letošní léto ve Vimperku nebo vystavení některých fotek v pojízdné galerii v železničním vagónu, který bude objíždět šumavská nádraží. Třešničkou na dortu pro letošní rok je vydání nástěnného kalendáře s výběrem mých fotek.

Naštěstí nápadů, a nejen fotografických, je stále dost, stejně jako spousta práce k dosažení daleko lepších výsledků, jak hlásá nápis ve školním vestibulu: Jedinou cestou k vědění je činnost. To určitě neplatí jen o školním vzdělání, ale hlavně o zájmech a dovednostech, které chceme rozvíjet. A že toho ještě je... Minimálně na celý život.


© Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola, Resslova 440, Volyně